Na čtyřdenní studijní cestu do Norska jsem si chystala hlavě pevné nervy – měla jsem se za tenhle krátký časový úsek dozvědět, jak tady zacházejí s problematikou domácího násilí. Vzhledem k pověsti skandinávských zemí jsem čekala propracovaný sociální systém a nebyla jsem zklamaná.
Co jsem ale poznala až díky osobnímu kontaktu, je zaujetí a vytrvalost, se kterými se tomuto tématu věnují jak ministerské úřednice, tak pracovnice krizových center, nebo pohotovosti v nemocnici. Ženský rod je tady na místě, protože kromě psychologa v poradenském centru pro násilníky, jsme všude potkali dámy.
Naše první cesta vedla do sídla ombudsmanky pro rovnost a proti diskriminaci. Norský název zní Likestillings- og diskrimineringsombudet a tento úřad nabízí alternativu k soudní žalobě. V jejich zasedačce na nás čekaly Line Nersnaes a Hilde Knotten z Ministerstva spravedlnosti a veřejné bezpečnosti. „Policie i ministerstvo jsou dost konzervativní a domácí násilí podle nich není zločin,“ šokovala mě hned na úvod Line. „Ani náš současný ministr se o něj moc nezajímá. Naštěstí premiérka ano.“ A vzpomínala na ministra bývalého, který sám jako dítě prošel zkušeností s alkoholismem a násilím v rodině a nevadilo mu o tom mluvit na veřejnosti. Díky jeho odvaze a zájmu se Norsko v péči o oběti (ale i násilníky, jak brzy zjistíte) hodně posunulo. Což platilo i o jeho předchůdkyni, která se hodně věnovala jak domácímu násilí, tak rovnosti žen a mužů.
DOMÁCÍ NÁSILÍ ROK OD ROKU STOUPÁ
Zjistili jsme, že v Norsku se vedou poměrně velké debaty o samotný termín domácí násilí. Hodně projevů násilí mezi blízkými se totiž neodehrává v domácím prostředí, proto tady definovali výraz „násilí v blízkém vztahu“ (spadá sem násilí ze strany partnera, vynucené manželství, deformace genitálií, násilí na dětech a seniorech). Pokud jde o rozsah problému, je k dispozici studie z roku 2014, kterou pořádalo Norské centrum pro násilí a traumatický stres na 5 000 lidech. Z té vyplývá, že 8,2 procent žen a 2 procenta mužů oznámilo těžký případ násilí v blízkém vztahu a 9,4 procent žen a 1,1 procenta mužů bylo znásilněno. (Tady ještě vezměte v úvahu, že tři čtvrtiny obětí násilí to nikdy nenahlásí a u znásilnění to oznámí jen každá desátá oběť). Vražd je v Norsku poměrně málo, ale až 30 procent z nich se odehraje mezi partnery. Míra násilí v blízkém vztahu stoupla od roku 2010 do roku 2014 o čtvrtinu a v současné době se do krizových center pro oběti uchýlí přibližně 2500 žen a 1800 dětí ročně.
Obětem násilí v blízkém vztahu se v Norsku snaží pomáhat propracovaný systém institucí. Je jich až tolik, že samotné úřednice označují za největší problém v této oblasti koordinaci a byrokracii. Všechny zúčastněné instituce proto propojuje meziministerská skupina, kterou řídí právě úředníci z Ministerstva spravedlnosti. Tato skupina má za úkol uplatňovat schválený akční plán, kontroluje jednotlivá ministerstva, jestli naplňují svou část práce, navrhuje další možné kroky a schází se s neziskovými organizacemi, od kterých přebírá informace a návrhy.
Protože Norsko je velmi rozsáhlá země a skoro šest milionů obyvatel žije roztroušených na velké ploše, mají tady oproti nám jeden problém navíc. Jak pokrýt pomocí a osvětou tak velké území. V tom pomáhá síť regionálních center, které poskytují informace o násilí v blízkých vztazích, slouží komunitě, ve které fungují, vyvíjejí lokální akční plány a síťují se mezi sebou. Nové se sice podle názoru úřednic zakládají velmi pomalu, ale jsou vděčné za každé z nich.
OBĚTI NA PRVNÍM MÍSTĚ (A NÁSILNÍCI HNED NA DRUHÉM)
V celém systému práce s domácím násilím (pro zjednodušení se uchýlím k našemu zavedenému pojmenování) je několik momentů, které vás zaujmou svou jednoduchostí, účinností a tím, jak staví oběť na první místo.
- Prvním z nich jsou takzvané dětské domy. Jsou určené dětem do šestnácti let a mentálně postiženým dospělým, kteří se stali obětmi nebo svědky násilí. Všechny služby a úředníci je navštěvují v tomto domě. Což znamená, že traumatizované dítě není převáženo z jedné instituce do druhé, kde by se někdo znovu a znovu vyptával na to samé. V Dětském domě navštíví jednu místnost, která je nahrávaná a kde s ním sedí terapeut. Všichni, kdo potřebují od dítěte něco zjistit, sedí ve vedlejší místnosti a mají možnost klást otázky přes počítač. K dispozici pak mají záznam. Na stejném místě probíhají i lékařské prohlídky. Nyní je Dětských domů asi deset, největší v Oslu – zakládat se začaly už v roce 2007 po vzoru amerických Family Justice Centers. Dětské domy financuje ze svého rozpočtu policie.
- Policie nasazuje na případy násilí v blízkém vztahu koordinátory, kteří mají na starosti jednotlivé případy. Nepracují s obětí, ale celou kauzu koordinují tak, aby nedocházelo ke zbytečným prodlevám a traumatům.
- Oběti ohrožené možný dalším útokem dostávají takzvaný „mobile violence alarm“, což je přístroj se dvěma tlačítky. Zmáčknutím jednoho se na nejbližší policejní stanici aktivuje složka oběti – ukáže se přehled případu, poloha oběti a informace o násilníkovi. Díky tomu nemusí pak ohrožená osoba v telefonickém hovoru (druhé tlačítko) nic dlouze vysvětlovat. Na námitky, že dnes už má každý mobil, úřednice reagují několika argumenty. Za prvé násilník ví, že jeho potenciální oběť u sebe alarm má, což ho odrazuje a za druhé je zásah policie mnohem rychlejší díky funkci prvního tlačítka.
- Pomocí vzdělávací programu pro policisty a policistky se zavedl elektronický systém hodnocení případu. Při výpovědi ohledně domácího násilí zaklikává policista různé hodnotící výpovědi a program posoudí riziko, v jakém ohrožená osoba je a o jak závažný případ se jedná.
- Norské centrum pro násilí a traumatický stres se nejen zabývá průzkumy současného stavu a šířením povědomí o problému, ale také navrhuje další směry výzkumu. Ředitelka centra Solveig Bergman nám řekla, že mezi chystané oblasti patří reviktimizace (bité děti vyrostou a bijí svoje děti, nebo bitá žena bije svoje děti), výzkum osoby násilníka nebo specifika dětí z etnických rodin.
Už třetím rokem funguje v nemocnici v Oslu jednotka pro oběti znásilnění a násilí v blízkých vztazích. Jakmile do nemocnice dorazí pacientka či pacient, který do této skupiny spadá, přebírá ho specializovaný tým lékařů a sester. Ve zvláštní místnosti proběhnout všechna potřebná vyšetření. Vyplní se velmi podrobný záznam o zdravotním stavu, s využitím pomůcek na sběr forenzních důkazů se odeberou všechny dostupné stopy z těla i oblečení a tyto důkazy jsou k dispozici policii – v nemocnici se skladují až rok. Pacientka či pacient na jednom místě získají všechnu možnou péči a informace a dokonce sem mohou docházet na následnou péči a terapii k lékaři či lékařce, kterou už znají. - V Norsku myslí i na terapii pro násilníky – už třicet let tu poskytuje služby organizace Aternative To Violence. Dává možnost lidem, kteří nezvládají svou agresi a chtějí s tím něco dělat. Podle zkušeností místních psychologů a psycholožek mají násilníci sklony svoje činy bagatelizovat a omlouvat. Terapie jim pomáhá podívat se na sebe pravdivě a do budoucna se naučit jiné vzorce řešení problémů. Přicházejí sem třeba muži, kteří mají pocit, že bít ženu je jejich právo (patriarchální násilí), nebo že jsou zatlačeni do kouta a jiné řešení není, případně se takhle naučili žít už jako děti a nepřijde jim to divné.
Předcházející informace pocházejí z osobní návštěvy jak nemocnice, tak poradny pro násilníky i rodinného centra. Všechny zpovídané odbornice a jeden oborník (terapeut centra pro násilníky) se denně setkávají s otřesnými případy násilí a zneužívání, proto velmi pomáhají dobře nastavené procesy a struktury. Přidám ještě jeden příklad: terapeuti z centra pro násilníky mají nejen možnost sami konzultovat svůj psychický stav s jiným odborníkem, ale pořádají jednou týdně schůzku zvanou „success coffee“, která je vyhrazená všemu, co se jim povedlo. Taková terapie pozitivními zprávami. Umím si představit, že je to pro jejich duševní zdraví dost zásadní.
Na závěr si dovolím osobní exkurz. První z úřednic, se kterými jsme se na studijní cestě setkali, Line Nersnaes, se na vás v červenci roku 2011 dívala z titulních stránek novin jako jedna ze zraněných při bombovém útoku v Oslu, který přecházel masakru na ostrově Utoya. Neřekla nám to – zjistila jsem to až při rešeršování jejího jména na internetu. Při osobním setkání si mě získala hlavně svým zaujetím prací a úkolem, který před ní a její kolegyně a kolegy staví domácí násilí v Norsku. Určitě si musela projít velkým traumatem, které zpracovala a překonala. Doufám. A s dobře nastaveným systémem péče a zmíněným zaujetím je naděje, že svoje traumata překonají i oběti násilí, které nepřichází zvenku, ale od těch nejbližších.
Lenka Tréglová
