Nadace OSF zorganizovala v rámci bilaterálního fondu další úžasnou cestu do Norska. Ve spolupráci s norskou organizací Alternativa násilí a úřadem norské ombudsmanky vyslala dvacítku odborníků na školení školitelů k filmu Zuřivec a připravila prezentace norských aktérů s působností v oblasti domácího násilí. A na tom, že jim školení přineslo mnoho nových poznatků a zkušeností, se nakonec podle hodnocení shodli všichni.
Norsko ve mně vždycky vyvolávalo představu studené, syrové krajiny, kde se od jednoho člověka k druhému táhnou kilometry ne úplně vlídné přírody. První překvapení před cestou do Osla jsem zažila už při pohledu na předpověď počasí na nejlepším norském serveru – 25 °C, slunečno, bezvětří. A opravdový šok přišel, když jsem v půlnoci v úterý 13. září vystoupila na Sentralstasjon – zdánlivě jsem se totiž ocitla uprostřed léta v Itálii. Ulice plné lidí, městem se linula hudba a smích. A tahle nálada v něm vydržela až do mého pátečního odjezdu – podle norských médií nebylo takové počasí v Oslu víc jak sto let.
S příjemnou letní atmosférou však prudce kontrastovalo vše, co jsme spolu s dvacítkou českých odborníků z neziskových organizací, intervenčních center, státních institucí a nemocnic slyšeli během dvoudenního školení k filmu Zuřivec, a prezentace norských organizací pracujících s domácím násilím. Ale pěkně popořádku!
Středu jsme strávili s Barborou Jakobsen a Mariusem Råkilem z organizace Alternativ til Vold – Alternativa násilí, zkráceně ATV. Marius velmi zapáleně mluvil o tom, jak ATV vznikla a jak se postupně vyvíjela od malé organizace o čtyřech lidech ke dnešní podobě ATV jako rozsáhlé síti center s šedesáti zkušenými psychology, která zároveň funguje jako výzkumné a vzdělávací středisko. Mnoho českých kolegů se zajímalo o to, jak ATV získala první klienty, protože s tímhle problémem sami bojují. Jak přivést osoby páchající násilí v blízkých vztazích k terapii? V České republice přicházejí nejčastěji proto, že jim terapii nařídí soud, jejich motivace je však většinou mizivá. ATV zvolila neobvyklou cestu – zaplatila si inzerát v novinách. Bijete svoji ženu? Můžete nám zavolat. A na jiném místě stejných novin byl otištěný článek o tom, že násilí v blízkých vztazích je běžné a že se s ním dá něco dělat. Hned druhý den zavolalo na telefonní číslo z inzerátu šedesát mužů a od té doby kapacita ATV zdaleka nestačí poptávce.
V čem podle Mariuse spočívá úspěch ATV? Od začátku dává násilníkům najevo, že jejich chování nebagatelizuje, neodsuzuje je za něj, jedná s nimi s respektem. Zároveň však své klienty striktně vede k přijetí odpovědnosti za násilí – protože za násilí nese vždy vinu ten, kdo ho páchá. Tímto přístupem sehrála ATV zásadní roli ve společenské debatě a přispěla ke změně v pohledu norské společnosti na násilí.
Jako člověka ponořeného v komunikaci mě však nejvíce oslovilo, když Marius i Barbora otevřeli otázku tematizace násilí. Mnoho klientů ATV uvádí, že by vůbec nebyli schopni o násilí mluvit, kdyby jim terapeuti už při prvním sezení nepoložili velmi konkrétní dotazy. Násilníci sami sebe jako násilníky často nenahlížejí, proto je nutné nejprve násilí definovat a umět se na něj zeptat.
Totéž pak platí o příběhu, který vedl k natočení animovaného filmu Zuřivec, založeném na skutečném příběhu. Terapeut Øivind Aschjem pracoval se skupinou dětí vystavených domácímu násilí, řešily zejména otázku viny. Jedna z dívek se zeptala, kolik lidí o násilí v rodinách ví. Øivind odpověděl, že hodně, ale ne dost. Dívka se zeptala, zda o násilí ví král. Společně pak napsali králi dopis, ten je přijal na svém zámku. Během audience jim řekl jednu mimořádně důležitou větu: Není to vaše vina. Příběh má tedy dvě poselství – za násilí nenesou vinu děti a nezůstávej se svým tajemstvím sám, řekni to někomu. Teprve když se o násilí ví, je možné ho zastavit.
Stejný vzkaz předali účastníkům školení také Erik a Stein, terapeuti, kteří s filmem Zuřivec objeli devadesát pět škol v Norsku a pracovali s jedenácti tisíci dětí. Děti podle nich mnohdy neví, že to, co zažívají, je násilí. Teprve když jim terapeuti položili správné otázky, dozvěděli se víc. Trefný je v této souvislosti citát jedné 13tileté dívky: „Jestli to, o čem mluvíte, je násilí, tak náš učitel ho na nás páchá hodně.“ Zároveň však upozorňovali na skutečnost, že děti někdy vysílají jakési kódované signály, nesmíme vždy brát jejich slova přesně tak, jak je říkají, ale hledat, co je za nimi. Erik se Steinem nám také svěřili, že pomocí filmu se podařilo odkrýt takovou spoustu násilí v rodinách, že pomocné profese pak vůbec nezvládaly příval klientů.
Pátek jsme strávili v kanceláři norské ombudsmanky a seznámili se s problémem násilí v blízkých vztazích v Norsku z mnoha úhlů pohledu. Svou práci nám prezentovala porodní asistentka, i ona mluvila o tom, jak je důležité se na násilí umět zeptat a mluvit o něm. Bez toho by se jí zřejmě žádná těhotná žena nesvěřila. Zmínila také fakt vyplývající z psychologických výzkumů, že na násilí jsou citlivé už děti před narozením, i prožitek násilí v prenatálním stavu ovlivňuje jejich modely chování a psychické nastavení v budoucím životě. Zaměstnankyně ministerstva spravedlnosti a veřejné bezpečnosti nám představily akční plán na zvládání násilí v blízkých vztazích, slyšeli jsme o práci organizace Reform, která se věnuje hlavně mladým mužům. Viděli jsme krátké filmy o životě v azylových domech.
Slyšeli jsme mnoho věcí, které by člověk raději neslyšel. Mluvili jsme o násilí, i když mnohem jednodušší by bylo o něm nemluvit. Jenže násilí nezmizí tím, že se o něm nebudeme bavit. Nestačí o něm vědět, je potřeba o něm vést společenskou debatu a umět se ptát těch, kdo s ním mají problém.
A nad tím vším svítilo slunce jako na jihu bezstarostné Itálie.
