Cesta do Norska ve mně vyvolala mnoho očekávání, skutečnost byla nakonec na nové zkušenosti a podnět y ještě bohatší. Nejvíc mě snad překvapil přístup Norů k domácímu, násilí, tolik odlišný od našeho. Snad se mu v České republice brzy přiblížíme.
Zpráva o studijní cestě do Norska
Pozvánka na studijní cestu do Norska ve mně vyvolala spoustu očekávání a zvědavosti. A s radostí můžu říci, že mě ani přes chladné a deštivé počasí rozhodně nezklamala.
Během čtyř dní, které jsme v Norsku strávili, jsme se setkali s mnoha zajímavými lidmi a mohli nahlédnout na problematiku domácího násilí, které se cesta týkala, z různých úhlů. První schůzka se konala na Ministerstvu spravedlnosti a veřejné bezpečnosti. Dozvěděli jsme se, že Norové pro označení celého souboru problémů používají termín násilí v blízkých vztazích, do kterého spadá domácí násilí, násilí páchané současným nebo bývalým partnerem, nucené sňatky, mrzačení ženských pohlavních orgánů, sexuální nebo fyzické zneužívání dětí a v neposlední řadě i násilí proti seniorům. A takto komplexně také k problému přistupují. Mají k dispozici aktuální, velmi kvalitní celostátní výzkumy o domácím násilí, z něhož vycházejí při přípravě strategií. Aktivity stojí na tzv. akčních plánech, kterých mají hned několik, vždy pro různé aspekty problému. Přístup státu se liší od našeho – napříč ministerstvy funguje společná pracovní skupina, výzkum a poradenství pro veřejné služby poskytuje Centrum pro studium násilí a traumatického stresu.
Zaujal mě odlišně pojatý systém dětských krizových center a azylových domů. Například děti vystavené sexuálnímu násilí jsou vyšetřovány přímo v centru a nemusejí být převážené z jednoho místa na druhé. Obětem domácího násilí se poskytuje mnoho bezplatných služeb, např. dočasné ubytování, asistenční služby.
Podobné odlišnosti v přístupu jsem zaznamenala i v práci policie. Koordinátoři zde zajišťují, aby se s obětí násilí i její rodinou zacházelo s co největším pochopením. Policie nabízí „mobil violence alarm“, díky kterému si oběť domácího násilí snadněji přivolá pomoc. Násilník o tomto přístrojí ví, což ho může brzdit v dalším napadení. Jako součást trestu policie může využívat elektronické monitorování osob.
Dalším, pro mě velmi zajímavým tématem bylo sexuální obtěžování na pracovišti. V průzkumu z roku 2014 sdělilo 12% žen, že byly vystaveny nechtěné sexuální pozornosti i několikrát za měsíc. Mezi profese nejvíce ohrožené sexuálním obtěžováním patří zdravotní sestry, pracovnice v hotelech, restauracích a obchodech. Na zaměstnavatele je převáděna povinnost chránit své zaměstnance a zabránit sexuálnímu obtěžování na pracovišti, zaměstnancům se doporučují školení, aby věděli, co spadá pod sexuální obtěžování.
V norských nemocnicích funguje 24 oddělení pro oběti znásilnění a domácího násilí s nepřetržitým provozem. O oběti násilí, ale i o jejich doprovod se zde stará tým lékařů a sester. Rozhodnutí, zda se oběť obrátí na policii, je plně v jejích rukou, ale pracovníci centra se snaží ji k tomu motivovat. Oběť může do centra docházet na následnou psychoterapii, pro práci s obětí se ukazuje být velmi užitečná spolupráce s rodinou.
Velkou motivací pro mě bylo setkání s organizací pro násilné osoby „Alternativ til Vold“, která stojí na myšlence, že za násilí vždy nese odpovědnost ten, kdo ho páchá, ale že násilí nepřestane samo od sebe a že trest sám o sobě nevede ke změně chování. Původně malý projekt se za dobu své existence od roku 1987 proměnil v síť 11 klinik. V terapii se pracuje s násilnou osobou, ale i s obětí a s dětmi, pokud jsou v konfliktu přítomny. Násilná osoba by díky terapii měla přijmout odpovědnost za své chování a naučit se v náročných životních situacích chovat jinak, bez násilí.
Na závěr bych chtěla říct, že u všech odborníků a odbornic, kteří s námi mluvili o problematice násilí, bylo vidět jejich obrovské nasazení, vytrvalost a snaha zajistit pro oběti násilí jen ty nejlepší služby, bezpečí a podporu. Pochopila jsem, že norská společnost chápe boj proti násilí jako zodpovědnost každého jedince, a velmi si jejich postoje cením. Angažují se i politici a média, která o domácím násilí běžně informují. V Norsku je domácí násilí vnímáno ne jako problém rodiny, ale společnosti. Zatímco v České republice se setkávám s názory zcela opačnými! Doufám, že se brzy pohled na domácí násilí změní i u nás. Moc bych si přála, aby lidé k domácímu násilí nebyli lhostejní a podali pomocnou ruku těm, kteří ji velmi potřebují. Oběť násilí se často bojí o pomoc druhých požádat i proto, že se za svou situaci stydí.
