Česká republika podpis Istanbulské úmluvy již několikrát avizovala a několikrát odsunula, až to začínalo vypadat, že k němu nikdy nedojde. Nečekané se však stalo skutkem – JUDr. Emil Ruffer, velvyslanec ČR při Radě Evropy, stvrdil v pondělí 2. května svým podpisem připojení České republiky k Úmluvě Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí (zkráceně Istanbulská úmluva). Ratifikace by měla proběhnout do poloviny roku 2018.
Česká republika se jako 41. země připojila k Istanbulské úmluvě
Istanbulská úmluva se komplexně zabývá tématem násilí na ženách, nebo chcete-li genderově podmíněným násilím.
V souvislosti s termínem násilí na ženách docházelo ještě donedávna ke střetům nejen mezi neziskovými organizacemi a státními institucemi, ale i mezi samotnými organizacemi. Argument byl vždy jednoznačný – násilí na ženách přece patří do oblasti domácího násilí, proč je z ní tedy vymezovat. Stát k problému přistupoval velmi podobně.
Jak se vyvíjel postoj České republiky k úmluvě?
Ihned poté, co byla v roce 2011 po jednáních v Turecku úmluva přijata, apelovala na její přijetí na jednání poslanecké sněmovny poslankyně Dana Váhalová. Tehdejší předseda vlády Petr Nečas na to reagoval tím, že Česká republika byla jednou ze dvou zemí, která zásadně prosazovala neutrální text úmluvy. Ostatně za jeho působení byly ženské organizace označované za extrémistické a jako takové je není možné financovat ze státního rozpočtu. A toto jeho prohlášení bylo dokonce publikováno na webových stránkách ministerstva práce a sociálních věcí. Stejný pohled provázel úmluvu dále. V období, kdy ministerstvo spravedlnosti hodnotilo úmluvu z pohledu českého práva, se znovu objevuje údiv nad zaměřením úmluvy. Posuzovali ji bohužel opět lidé, které se v tématu neorientují.
Při jednání vlády ve věci úmluvy se objevovali velice ostré výhrady například z úst místopředsedy vlády pro vědu, výzkum a inovace Pavla Bělobrádka s apelem na nepřistoupení.
To už je naštěstí historií, nyní bude nutné začít pracovat na konkrétních krocích potřebných k ratifikaci.
Pojďme se podívat na to, co je Istanbulská úmluva a jak pomůže ženám
Úmluva je založena na předpokladu, že násilí páchané na ženách je forma „genderově“ podmíněného násilí, a v tomto směru nenechává nikoho na pochybách: nemůže existovat žádná skutečná rovnost mezi ženami a muži, pokud ženy zažívají násilí založené na rozdílech pohlaví a státní organizace a instituce dělají, že to nevidí. Úmluva považuje násilí vůči ženám za porušení lidských práv a za formu diskriminace.
Istanbulská úmluva je nejobsáhlejší mezinárodní dohodou zabývající se tímto závažným aspektem porušování lidských práv. Jedná se o nástroj mezinárodního práva, který se pro signatářský stát stává závazným, není to tedy pouhá nezávazná deklarace (jedná se tedy o tzv. „hard law“, nikoli „soft law“ na poli mezinárodního práva veřejného).
Úmluva směřuje k nulové toleranci násilí páchaného na ženách. Smyslem úmluvy je prevence tohoto násilí, ochrana jeho obětí a stíhání pachatelů. Úmluva se v podstatě snaží o určitou změnu společnosti, o posun ve veřejném myšlení, které by mělo formy násilí páchaného na ženách odsuzovat a dále jej netolerovat. Cílem je tedy podpořit faktickou rovnost mezi pohlavími, úmluva také vyzývá muže a chlapce ke změně jejich postojů a smýšlení.
Jedná se o první mezinárodní smlouvu obsahující definici pohlaví. Pro ženy a muže neplatí pouze biologicky dané rozlišení, nýbrž existuje i společensky konstruovaná kategorie pohlaví. Výzkumy prokázaly, že určité role a modely chování mohou vést k tomu, že násilí vůči ženám je v určitých společnostech považováno za (více) přijatelné. Úmluva především zavádí soubor definic trestných činů, jako je například mrzačení ženského genitálu, vynucený sňatek, nebezpečné pronásledování, vynucená sterilizace, nucený potrat atd. Přijetím jednotných definic se harmonizuje trestní právo v jednotlivých státech. Některé trestné činy již jednotlivé právní úpravy znát mohou, jiné však představují nové skutkové podstaty. Jejich kriminalizace je taktéž jednou z cest zvýšení ochrany obětí násilí páchaného na ženách. Státy tak budou poprvé povinny zabudovat tyto trestné činy do svých právních systémů.
A konečně, jako nástroj Rady Evropy, regionální organizace zabývající se ochranou lidských práv, cílí Úmluva na dosažení vyšší úrovně ochrany lidských práv v jednotlivých zemích a nastolení určitého alespoň základního standardu ochrany lidských práv v těchto zemích pro ženy a dívky.
Jaká je situace v ČR, co se násilí na ženách týče?
V České republice je nedostatečná pomoc a podpora pro oběti znásilnění. Chybí specializovaná centra, která by poskytovala bezplatnou komplexní psychologickou a právní pomoc obětem. Existuje tu vysoká latence znásilnění, která není nikdy řešena. V ČR jsou úředně zaznamenána 1 – 2 znásilnění denně – předpokládá se, že znásilnění je hlášeno pouze v 8 % případů (a znásilňování, ke kterému dochází v rámci rodiny a partnerství, je hlášeno pouze ve 3 % případů). Podle údajů Světové banky je mezi ženámi ve věku 15 – 44 let násilí nejčastějším důvodem smrti nebo závažného postižení, hrozí jim častěji znásilnění a domácí násilí než rakovina, dopravní nehody, války a malárie (generální tajemník OSN, 2008: Kampaň Sjednoceni v úsilí ukončit násilí páchané na ženách).
Dle aktuálního výzkumu proFem/Mind Bridge Consulting (rok 2015) osobním dotazováním mezi 3000 respondentkami vyplynulo, že obětí domácího násilí v České republice se stalo 27,7 % žen ve věkové skupině 18 let a starších. Po propočtu na celou populaci tento podíl odpovídá přibližně 1,232 milionům žen z celkového počtu 4,449 milionů žen ve věku 18 let a starších.
O ostatních formách genderově podmíněného násilí údaje chybí.
Co podpis a ratifikace v praxi znamená a jaké jsou její praktické dopady?
Po ratifikaci Istanbulské úmluvy bude Česká Republika vázána mezinárodní smlouvou. Protože se jedná o mezinárodní smlouvu upravující práva a povinnosti osob, je třeba k její ratifikaci souhlasu obou komor Parlamentu (viz čl. 49 Ústavy ČR). Okamžikem vyhlášení Istanbulské úmluvy se právní normy v ní obsažené stávají součástí českého právního řádu a v případě, že by český zákon určitému ustanovení úmluvy odporoval, měla by přednost úprava obsažená v Istanbulské úmluvě, nikoli v českém zákonu (viz čl. 10 Ústavy ČR).
Úmluva sama stanovuje také mechanismus monitorování, jak signatářský stát uvádí její jednotlivá ustanovení do praxe. Monitoring provádí Skupina expertů/-tek proti násilí vůči ženám a domácímu násilí (GREVIO), jakožto nezávislý odborný orgán, a Výbor smluvních států, jakožto politický orgán složený z oficiálních zástupců smluvních států úmluvy. Tyto kontrolní orgány přijímají nálezy a doporučení a přispívají tak k tomu, aby ratifikace úmluvy nezůstala pouze formální politickou proklamací.
Přistoupení Evropské unie k Istanbulské úmluvě
V rámci pravomocí Evropské unie Evropská komise nedávno učinila návrh na přistoupení Evropské unie k Istanbulské úmluvě. Toto přistoupení k úmluvě znamená přijetí závazku Evropské unie k aktivnímu postupu v prevenci a potírání této přetrvávající formy porušování práv žen. A dále pak toto přistoupení učiní Evropskou unii zodpovědnou za monitorování procesu v oblastech evropských pravomocí. Tento akt bude mít skutečný vliv na životy žen v Evropě, které mají právo na život bez jakýchkoliv forem násilí.
