Naše kolegyně Olga Žáková hodnotí studijní cestu do Norska, kterou absolvovala s dalšími třiceti účastníky z organizací podpořených z našeho programu Dejme (že)nám šanci.
„Norsko je zemí, která společně s Islandem došla na cestě k genderové rovnosti pravděpodobně nejdále ze všech…“ Těmito slovy začínala téměř každá z jedenácti prezentací, které jsme v těch třech dubnových dnech vyslechli. A poslední slova většinou byla: „Dosáhli jsme v Norsku genderové rovnosti? Odpověď zní NE!“ Co se tedy děje v Norsku, v zemi, kterou někteří považují v tomto směru za zaslíbenou a jiní za baštu nebezpečné genderové ideologie?
Třiceti účastníkům studijní cesty absolvované na začátku dubna 2017 musely k získání přehledu o norské situaci stačit necelé tři dny, jedenáct prezentací, jeden kulatý stůl a jeden výjezd mimo Oslo. Výběr to ale byl poměrně reprezentativní, navíc všichni svá témata prezentovali velmi otevřeně a kriticky. Snažili se nahlédnout a zhodnotit aktuální situaci tak, aby to českým zástupcům projektů podpořených z Norských fondů bylo užitečné.
Co tedy Norové vyzdvihují a co kritizují? Ženy stojí momentálně v čele norské vlády, řídí ministerstvo financí i norské odbory. A přesto nejčastější informací je, že se situace, pokud jde o genderovou rovnost, za poslední čtyři roky znatelně zhoršila. Snížily se rozpočty na podpůrné a osvětové programy, dochází k reorganizacím a zeštíhlování institucí typu LDO (Equality and Anti-discrimination Ombud) nebo BUFDIR (The Norwegian Directorate for Children, Youth and Familly Afairs), hůře se daří alternativám, jako je například domácí vyučování, situace žen z národnostních menšin a uprchlic je složitější. Nejedná se tedy jen o ženy, které zemi vedou, ale také o to, jaké ideály a postoje tyto ženy reprezentují. Samotný fakt, že se jedná o ženy, k naplňování rovnosti nestačí.
Přesto se v uplynulých dvaceti letech v norské společnosti mnoho věcí změnilo. A to přímo v rodinách, mezi lidmi. Výrazná je účast mužů na péči. Přibylo jich v mateřských školách i v péči o seniory nebo postižené. Jedna z těch nejviditelnějších věcí je péče otců o malé děti: „…poté, co byla uzákoněna otcovská část rodičovské dovolené, se norští tátové postupně zlepšili v péči i o úplně malé děti. Nikdo nechce být nekompetentní. Každý chce umět svoje děti utišit, nakrmit a něčemu užitečnému je naučit…,“ říká s úsměvem Knut Oftung, jeden z přednášejících. Tento fakt společně se širokou nabídkou služeb péče o děti udržuje ženy na pracovním trhu a nevylučuje je na celé dlouhé roky. I muži chodí na rodičovskou, je to normální, zaměstnavatelé s tím počítají. To je něco, co by bylo velmi užitečné sdílet i u nás. Profituje z toho celá společnost.
Přijela jsem do Norska s tím, že budeme mít možnost nahlédnout do kuchyně jakéhosi ideálu. Do země, kde se již dávno vyrovnali s problémy, se kterými se v Česku složitě a pomalu „pinožíme“. A našla jsem zemi, která je velmi podobně politicky rozdělená na zastánce pevné ruky (s proti migračními a proti menšinovými postoji) a ty, kteří pociťují diskriminaci a bojují proti ní. Lene Nilsen z kanceláře LDO mi řekla: „Když bylo po těch strašných událostech s Breivikem, čekali jsme, že se země semkne a udrží svoje liberální ideály a postoje. Místo toho dnes mnoho těch, kteří tehdy jeho názory prezentované u soudu považovali za neúnosné, používají veřejně velmi podobnou rétoriku.“
Ve chvíli, kdy jsem opouštěla hotel a vracela se domů, zahlédla jsem na obrazovce v přízemí hotelu „breaking news“. Vražedný náklaďák ve Švédsku s islamistou za volantem zase o něco zhorší i situaci v Norsku. Přibude další argument k utahování šroubů. Ke škodě všech. Je prostě taková doba? Doba, kdy nejsilnější emocí je strach a ten rozhoduje za nás a omezuje svobodu a rovnost u nás i v Norsku? Každopádně je dobré vědět, že jsme s Nory na jedné lodi, mnohem více, než si myslíme.
